Pavel
Jak to bylo poprvé
Dlouho jsem přemýšlel o tom že si nějakým způsobem vylepším tělo. Všechno začalo v dobách útlého mládí, kdy mě k výzdobě postačila fixka libovolné barvy, nejlépe ale celá sada a nůžky na úpravu vlasů které mi holič stříhal podle svého přání a ne podle mě. S těmi vlasy mě to brzy přešlo, protože nestíhaly dorůstat a to mě deprimovalo. Fixky taky už nebyly to pravé, protože nevydržely dlouho a mnou vyvedené obrázky se samovolně kopírovaly všude kolem mě – na oblečení, na kamarády, na mého bílého psa, ale i jinam. Uvažoval jsem o tetování které je trvalejší, ale ve věku kdy mě čekala povinná školní docházka, mě to doma prostě neprošlo. Musel jsem se s tím smířit. Přeběhlo pár let a rozhodl jsem se, že si píchnu náušnici. Ve třídě ji už měli dva spolužáci, kteří od ostatních kluků odlišovali nejen tou náušnicí, ale i sníženou známkou z chování. Jeden z té dvojice k nám propadl z matiky a ještě asi pěti jiných předmětů, ten druhý také propadl, ale od nás, takže jsme o něj přišli. Nějak podvědomě jsem se nechtěl zařadit do této společnosti, tak jsem akci opět odložil. Během doby, než jsem vzal jehlu do ruky a udělal první cílenou a předem dlouze promyšlenou díru pro kroužek, jsem měl několik příležitostí, kterých jsem nikdy nevyužil. Ta první příležitost byla asi ta, když jsem v pěti letech spadl bradou na hřebík, který mi projel nejen bradou, ale i jazykem a zastavil se v horním patře. Udělal jsem si to sám, tak jsem hrdinně zachoval klid, nepustil ven jedinou slzu a polepil se náplastí kde jsem jen dosáhl. Mou snahou bylo díry co nejlépe zamaskovat. Kromě jizvy mi na tuto událost nezůstala žádná památka. Stejným nástrojem – tedy hřebíkem – jsem se propíchl ještě několikrát, nejčastěji to byla noha při neopatrném šlápnutí na desku ze které hřebík trčel, jednou to bylo břicho, několikrát ruka, ale pokaždé mě nenapadlo nic lepšího, než se co nejrychleji zahojit. Mládí uteklo, byl jsem sice samá jizva, ale kroužek žádný. S postupem doby se charakter nových otvorů změnil. Už to nebyly hřebíky, to co mě perforovalo, výčet nástrojů se rozšířil. Jednou to byla prostřelená ruka od odražené kulky na střelnici, pak vrták v zádech – to jsem se opřel o plot, do kterého někdo z druhé strany vrtal díru, šíp z kuše v koleně, prokousnuté lýtko od naštvaného jezevce a ještě několik dalších děr, které by se díky svému umístění stejně na piercing nehodily. No schválně – zkuste nosit náušnici na zadku jenom proto, že jste na zábavě sedli na rozbitou láhev. Musel jsem si tedy poradit sám. V poměrně pokročilém věku třiceti dvou let jsem se prostě rozhodl. Asi jsem zbytečně dlouho přemýšlel nad tím, proč si piercing udělat. Zapomněl jsem na to hlavní – zeptat se sám sebe – proč ne? Asi dvě minuty poté, co jsem si rozhodující otázku položil, jsem stál u pultu v prodejně klenotů a vybíral jsem si kroužek. Jako naprostý laik jsem si vybral zlatý kroužek, co měl v místě spoje ostrou hranu, která mě později neustále rozdírala nově se tvořící kůži v místě vpichu. S náušnicí v kapse jsem se vydal do lékárny pro jehlu. Vybral jsem si tu nejsilnější co tam měli a pro případ, že bych to psychicky nevydržel, ještě jednu o něco slabší. Taky jsem se vybavil dezinfekcí a Tea Tree olejíčkem, který se později ukázal jako výborný dezinfekční a hojivý prostředek. S výbavou papírových kapesníků na lapání a odsávání stříkající krve, dezinfekcí, sterilní jehlou a odhodláním udělat do sebe díru, jsem usedl pohodlně do křesla a řešil otázku – propíchnout si pupík a způsobit si viditelnou ozdobu, která by vylepšila celkový estetický dojem po zhlédnutí mého chlupatého břicha, nebo si pořídit intimní šperk na místa, která se běžně na ulici neukazují, leda že bych byl exhibicionista. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu, která se mi zdála přijatelnější už z toho důvodu, že v případě neúspěchu budu mít další jizvu na místě které nebude tak viditelné. Vzhledem k velikosti náušnice mi připadlo nejvhodnější místo na předkožce a s přihlédnutím k pohodě při práci padla volba na její vrchní stranu. Provedl jsem dezinfekci, raději několikrát, abych oddálil samotný okamžik vpichu. Jehla vyndaná z obalu se zdála být větší, silnější a agresivnější než jakákoliv jiná jehla, kterou jsem kdy viděl. Opatrně jsem přiložil její hrot na vybrané místo a jemně přitlačil. Necítil jsem nic, žádnou bolest, krev se neřinula, zatím jsem ani neumíral. Proto jsem přitlačil trochu více a zkontroloval co se děje na hrotu jehly. K mému velkému překvapení byl hrot už pod kůží. Dál to šlo celkem samo. Když si hrot jehly dral cestu ven, dostavila se první citelnější bolest, ale proti očekávání to byla bolest naprosto zanedbatelná. Jehla prošla kůží tam i ven a mnou prostoupil pocit fakíra, který zrovna snědl samurajský meč a zapil ho projímadlem, aby mu neležel dlouho v žaludku. Nastala druhá fáze. Předem vydezinfikovanou náušnici jsem zasunul tenčí stranou do otvoru v jehle a snažil se ji protáhnout zpět. Její ostrá hrana hrnula před sebou všechno co se nacházelo mezi oběma otvory. Co všechno tam bylo nevím, ale vím jistě, že tam byly snad všechny nervové body co jsem je v těle měl. Nakonec ale síla zvítězila nad bolestí a krátké přetlačování s vlastním tělem skončilo úspěchem. Náušnici jsem přes dírku protlačil a zacvakl. Očekávaná ztráta krve se nedostavila. Tělo se dokázalo s cizím předmětem vypořádat poměrně rychle. Kůže se stáhla kolem kroužku a nepustila ven ani kapku krve. Oddechl jsem si. První cesta vedla k zrcadlu, kde jsem se prohlížel snad z všech stran. Ujistil jsem se, že jsem nevykrvácel a nemám bledou barvu v obličeji, že jsem nezešedivěl a hlavně – že mám na sobě svůj první piercing. Stejným způsobem jsem za několik dní spáchal také piercing pupíku a pak ještě několik dalších na různých místech – některá místa se nacházela i na jiných lidech. Následovalo hojení, ale to je už jiná kapitola. Pokud chcete vědět jaká, vyzkoušejte to na sobě, ale nekupujte si klasické kroužkové náušnice, jsou naprosto nevhodné. Spolehněte se na piercingové kroužky – pokud nemusíte použít například barbelku – ret a pod. Kroužek se snadno čistí, což je v prvních dnech po vpichu velice důležité, nemá na sobě ostré hrany a je vyrobený z nealergenní chirurgické oceli. V žádném případě nepoužívejte šperky stříbrné a to pokud možno ani do zhojeného piercingu.
A ještě jedna dobrá rada – nenechávejte si své zážitky s piercingem jen pro sebe, na těhle stránkách je pro ně místa pořád dost!
-pierc- (Pavel)